#2 ze slibovaných mixů je zde. „Mix of joy“ měl za cíl mě/nás vždycky dobře naladit a musím ti čtenáři přiznat, že se to stále daří.
„Mix of joy“
Seznam skladeb:
Enjoy.
Jak možná víte, naše auto nesjelo z výrobní linky včera, nýbrž již nějakou dobu nám pomáhá znečišťovat tuto planetu. Před nástupem „supermoderních“ technologií v interiéru a vybavení auta bylo standardní součástí rádio na kazety, později CD. A přesně takhle předpotopní naše auto je. Sice našemu vozidlu zdárně sekunduju i ho překonávám v počtu otáček kolem Slunce, ale dlouho jsem odolával využít jeho historických vymožeností. Nicméně, pro ten správný vintage vibe jsem se jednoho krásného dne rozhodl, že se nebudu zrovna věnovat tvorbě dokumentů do šuplíku, leč vypálím cedéčko s mixem mne oslovující hudby – pro Sim, samozřejmě.
První mix se setkal s úspěchem a vznikl nakonec i druhý a třetí. Bohužel, prokletí trilogií dohnalo i můj výběr a třetí díl nestál za poslech ani v tom nejnudnějším přejíždění výmolů českých cest. Vesmír/Bůh/cokoliv je svině a poslední disk se nám na věčné časy zasekl v aparátu. Nepomáhá nic, tlačítko, hrubá síla, pinzeta, ani přemlouvání, slibování a vyhrožování. Pomalu jsem si začínal říkat, že první dva mixy už nikdy neuslyším, neboť doma nemáme přehrávač – jako fakt, Český rozhlase. Nakonec jsem se ale rozhodl zneužít tento nečtený blog a první dva mixy (překlopené na Spotify) zde zveřejním. Třetí ne…samozřejmě.
Prvním jest „Mix of awesomeness“. Ano, nejsem kreativní.
Seznam skladeb:
Enjoy.
Přátelé, Sim, Ban,
pokud na vás dnes dolehla špatná nálada ze všeho kolem, tak se zaposlouchejte:
Žiju. Ještě pořád, třebaže mě to občas udivuje.
Poslední články zde uveřejněné jsou z roku 2017 a navíc to nejsou plnohodnotné texty, ale jen screenshoty. Alibisticky jsem to sem dával, abych měl pocit, že jsem z původního plánu vést pravidelný blog, úplně neuhnul. Alespoň jeden článek za rok, obávám se, vzhledem k dnešnímu datu již nesplňuju. Tento blog dopadl stejně jako můj deník – s první stránkou blábolů o tom, že chci psát a dál nic.
V dubnu 2016 jsem sliboval článek o Grónsku, které bylo v uvedené době vedle Namibie mou srdeční záležitostí. A dnes, po téměř třech letech, se vám ho dostane! (Já a termíny… Já a sliby…).
Správné je začít proč jsem měl (a stále ještě mám) rád Grónsko. Nedávno jsem se to snažil někomu vysvětlit a úplně nejjednodušší vysvětlení je, že mám rád zapadákovy na všechny způsoby. Proto mám rád Grónsko, Namibii, Patagonii, proto mě zajímá život berberů na Sahaře. Fascinuje mě, proč někteří lidi dobrovolně žijí/li na „konci světa“, když se mohli vcelku jednoduše přesunou jinam… odpověď přesně neznám, možná pohodlnost/zvyk, dnes možná romantika. No a Grónsko je přesně takové. „Vystřídalo“ se zde několik kultur – vedle jiných dorset, skandinávci, thule – a v posledních pár tisících letech byl tento nehostinný kus země (o něco větší než dnešní Mexiko) osídlený. Dnes zde žije něco kolem 60 tis. lidí.
Druhý důvod je, že snad nikoho Grónsko nezajímá, což u mě vyvolává o to větší zvědavost.
Když se podíváte, kde Grónsko leží, tak vás možná napadne, jestli se dá Grónsko řadit spíš k Americe nebo spíš k Evropě. Geomorfologicky vzato patří k Americe. Grónský štít (někdy uváděn jako součást kanadského štítu) leží na severoamerické tektonické desce. Historicky bych ho řadil spíš k Evropě.
Skandinávci Grónsko objevili kolem roku 1000 a troufám si říct, že zánik jejich osídlení by byl hodný zfilmování (depresivní snímek o úpadku tamní vikingské civilizace, krásné scenérie v pozadí, poslední viking v Grónsku a pak už jen jeho kosti ožírají zdivočelé kozy a ovce). Chápu, pouštím se zde na tenký led. Názory co se stalo s tamními osadníky se liší – odešli na Island, odešli do severní Ameriky, splynuli s eskymáky Inuity (pardon) atd. Každopádně historie ostrova je zajímavá a rozhodně doporučuju její podrobnější nastudování. Odkazuji se zde na publikaci od manželů Klempířových, kteří podstatné události pro neakademického čtenáře už shrnuli (i když ne vždy ideálně).
Přestože Skandinávci zmizeli, Grónsko zůstalo v „evidenci“ církve, až ho znovuobjevili Dánové v 18. století. K Dánsku ostatně patří dodnes jako jeho autonomní část. I tak ale není součástí EU (stejně jako Faerské ostrovy).
Nevím přesně, jaké jsou současné vztahy mezi lidmi Grónska a Dánska, nicméně Dánové mají údajně pocit, že je to černá díra na peníze. Dovolím si poznámku, že průměrný plat v Nuuku je 66 tis. Kč po zdanění (!). Realita je samozřejmě trošku komplikovanější, protože průměr, protože relativně vysoká nezměstnanost (9 %), protože dálka, protože parita, ale pořád se nabízí otázka – co tam sakra dělají, že mají tolik? (Cirka 40 % obyvatel pracuje ve veřejném sektoru. V soukromém přavažuje rybářství, lov a zemědělství.)
Na druhou stranu, díky Grónsku má Dánské království aspoň nějaké hory, a to pořádné. Takový Gunnbjørn (3 694 m.n.m.), nejvyšší vrchol, je srovnatelný s rakouským Grossglocknerem (3 798 m.n.m). Takže už žádné posměšky, že Dánsko je jen placka (plná vyznavačů hygge a pyt).
Grónsko není jenom nekonečný ledovec, který je mimochodem jednou z největších zásobáren sladké vody na zemi a kdyby roztál, zvedne se hladina oceánů o asi 7 metrů a grónská pevnina by se bez váhy ledu zvýšila o několik metrů, ale je to taky země fjordů, údolí, řek, vodopádů a kýčovitých scenérií.
Jak jsem ale naznačil na začátku, obdivuju tamní lidi. Obdivuju je za to, že zde vedou vcelku normální život. Ano, sice rádi pojídají syrový tulení tuk, velryby, zkvašené žraloky a ptáky, ale jinak, zdá se, to jsou příjemní a snaživí lidi. A abych jim moc nekřivdil, dokonce díky oteplujícímu se klimatu už zkoušejí pěstovat i jižanštější lahůdky, jako třeba brambory, jahody a jablka. Níž přikládám ortofoto největšího pole v Grónsku, v okolí městečka Narsaq (v překladu „rovina“, což je zde vzácnost).
Globální změna klimatu s sebou pro Gróňany přináší i jiné příležitosti, než je zemědělství. Pod ledovcem jsou obrovské zásoby vzácných zemin, zlata, železné rudy, rubínů a uranu. Navíc po jeho roztátí zůstává ještě jedna extrémně žádaná komodita – štěrk. Ve své podstatě panenská příroda skrývá neuvěřitelný surovinový potenciál, který do oblasti láká velké hráče. Obzvlášť pak Čínu s jejím hladovým průmyslem, která se snaží vyjednat co nejvíc kontraktů na těžbu. Příliv čínských jüanů je samosebou atraktivní pro grónskou vládu, která už nějakou dobu pošilhává po naprosté autonomii a zatím jí v tom bránila finanční závislost na Dánsku. Uvidíme, co budoucnost přinese, nicméně i takový odlehlý kout země je zajímavý z geopolitického hlediska.
Obávám se, že Grónsko je pro mě skoro nevyčerpatelné téma a měl bych se krotit. Je toho na několik článků a já vás tím už nechci víc unavovat. Raděj sem dám nějaké osobnější poznámky.
V dobách školních let jsem si říkal, že se na všechno vykašlu a odjedu do Grónska, kde vypěstuju první „pořádný“ les. Protože přirozený les, dá-li se mluvit o lese, zde vypadá zhruba takto:
Z mého plánu už sešlo, protože mě někdo předběhl:
Nevadí. Nezávidím mu… :/.
Závidím ale ostatním Gróňanům (těm na jihu, konkrétně v městečku Qaqortoq), že můžou z okna svého domu vidět něco takového:
Krásný to zapadákov. A vlastně to není zapadákov, protože kde je Spar, tam přece nedávají lišky dobrou noc, right?
(Omlouvám se za trochu delší text. Fotky nejsou moje, jsou převzaté z GE. Některé jsou už asi neaktuální, protože je mám stažené od roku 2016… Budu se v budoucnu snažit sliby plnit dřív.)
PS: Doporučuji si pročíst odpovědi.
Nejvíc pobavila Jermanová (ANO): „V tuhle chvíli musím odpovědět, že nevím. Opravdu nevím.“.
„Hele, co znáš z východní Evropy?“
„Nic. Co tam vlastně je? Kde je ta…ta…Praha? Česko, jo? A tak tam dáme aspoň mapu.“
„Co ten zbytek?“
„Nevím. To nikoho nezajímá, na to ser.“
Nedávno jsem nostalgicky vzpomínal na svůj pobyt v Lublani. Když jsem tam jel poprvé, zdálo se mi to neskutečně daleko. Pět hodin v autě! Taky si ale pamatuju, že když jsem tu cestu jel asi počtvrté, tak se mi to zdálo kousek a vůbec jsem nechápal své dřívější dojmy.
Nechci dnes ale zabíhat do detailů behaviorální geografie (ani psychologie jako takové). Chci Vám jen ukázat něco, co se děti učí asi na druhém stupni základky.
Lublaň (mimochodem milejší by mi bylo napsat „Ljubljana“) je od mého rodného města vzdušnou čarou asi stejně daleko jako Aš (cca 400 km). Není to ale tím, že by ČR, pardon, Česko, bylo tak velké. Ono je to spíš tím, že státy v Evropě jsou rozlohou tak malé.
Docela mě zajímalo, kam bych se teoreticky z domu dostal při stejné vzdálenosti jako do Lublaně. A i já, který vím velmi dobře, že mapy jsou zkreslené (a ty mentální obzvlášť), jsem byl překvapený. Pokryl bych tak půlku Polska, celé Slovensko a dokonce víceméně celé Maďarsko. Právě to poslední mě zarazilo nejvíc. V mé vnitřní mapě bylo Maďarsko vždycky daleko. A nemyslím tím Budapešť, ale třeba Segedín nebo Debrecín, které jsem si představoval až skoro někde na Balkáně.
Možná ten pocit nemáte, ale Evropa je malá. Opravdu hodně malá. Samozřejmě v porovnání se zbytkem světa.
Když Vám někdo dá mapu Česka a Mongolska, tak podle uvedeného měřítka si řeknete, že Mongolsko je velké. Málo komu ale dojde jak moc (a pořád v porovnání s jinými státy je malé).
Ukážu Vám proto několik map s kružnicí o poloměru cca 400 km (právě vzdálenost UH – Lublaň nebo UH – Aš, která je pro mě docela jednoduše představitelná). Chci Vám tak demonstroval naši malost (samozřejmě co se rozlohy týče) a pro nás snad až nepředstavitelnou velikost jiných koutů světa.
Mongolsko jsem nahoře už nakousl. Na obrázku vidíte, jakou plochu tvoří zvolená kružnice. Zajeďte nahoru a podívejte se na střední Evropu. Ještě bych dodal, že v celém Mongolsku žijí asi 3 mil. lidí (Česko má cca 10,5 mil.).
Zatím co já to mám z UH skoro do Varšavy, Moskvané se sotva dostanou na hranice. A to je evropská část Ruska… ta malá!
V Austrálii je střed kružnice v Sydney. Když už jsem mluvil o počtu obyvatel, Austrálie jich má oficiálně okolo 24 mil.
V Brazílii je střed Rio de Janeiro. A pokud to srovnáváte s předchozím…ano, Brazílie je větší než celá Austrálie (víc jak o rozlohu Turecka).
A pokud jste si mysleli, že Jižní Amerika je fakt rozlehlá, tak Afrika je mnohem (!) větší. Střed kružnice v kamerunském Yaoundé.
Střed kružnice v indické Bombaji.
Střed je v americkém Chicagu.
Jelikož mě fascinuje Jižní Amerika, neodpustím si ještě jedno srovnání. Na obrázku nahoře jsou červeně zvýrazněné hranice argentinské provincie San Luis, která je svojí rozlohou srovnatelná s celým Českem.
ROZPORUPLN 